Jsou některé věci a projevy, které se u dětí prostě nemění. Pokud jste jezdili jako děti na letní dětské tábory, určitě si pamatujete jeden zážitek. Tím je vyprávění strašidelných příběhů po večerce. Dlouho jsem měla dojem, že se tento fenomén už ze života současných dětí vytratil. Podle dětských psychologů to není pravda. Jen se hororové příběhy trochu posunuly.

§  A tak zatímco starší generace si pamatuje na hrůzu, kterou zažívali při vyprávění o krvavém kolenu, ta nejmladší se bude potit hrůzou, že jim do chatky v noci vleze utopená Samara z hororu Kruh.

§  Výsledek bude naprosto stejný.
Ačkoliv se o dnešních dětech říká, že se neumějí pořádně vyjádřit a že je jejich slovní zásoba velice omezená, na táboře se vše změní. Každou noc si bere slovo některý z dětských vypravěčů, aby ostatní pobavil historkami o tom, jak se jeho kamarádovi stala opravdu strašná příhoda.
–         Většinou při ní teče krev.
–         Někdy jí může být i více.
–         Ale rozhodně musí být přítomná mrtvola.
–         Buď hned na začátku, nebo se jí někdo určitě stane v průběhu vyprávění.

Děti se prostě chtějí kolektivně bát

Proč se vlastně děti snaží vzájemně vystrašit? Mnoho rodičů má přeci tu zkušenost, že se jejich dítě mnohdy bojí i ve svém vlastním pokojíčku a vyžaduje pootevřené dveře a rozsvícené světlo. Je to velice jednoduché.

§  Na táboře, v kolektivu stejně starých dětí, je to prostě o něčem jiném.
§  Tady se strach stává společnou zábavou a zpestřením.
Rozhodně se nemusíte ničeho obávat, když vám dítě ze svého letního pobytu přiveze nějakou tu zajímavou historku o vraždícím monstru. Prostě to k dětské táborové zábavě patří. A pokud jste na táboře nikdy nebyli, zkuste se na to někoho dospělého zeptat. Uvidíte, že si ještě po létech vzpomenou na to, jak mu kamarád vyprávěl, že se jednomu jeho kamarádovi stala strašná příhoda…